Představme si střední Evropu na počátku 16. století. Svět, v němž se ještě nemluví o národech tak, jak je chápeme dnes. Svět, kde identitu neurčuje pas ani jazyk, ale především příslušnost ke stavu, k panovníkovi a k říši.
Píše se přibližně rok 1525 a Evropa stojí na prahu velkých změn.
A právě do této doby se musíme vrátit, pokud chceme pochopit jednoduchou, ale často spornou otázku: kde bylo Slovensko před 500 lety – a kde se ve stejném čase nacházely české země.
Krajina, lidé a moc
Kdybychom se tehdy ocitli na území dnešního Slovenska, neocitli bychom se v žádném státě, který by nesl toto jméno. Ne proto, že by zde chyběli lidé, města nebo kultura, ale proto, že Slovensko jako politický útvar tehdy neexistovalo.
Celé území bylo součástí Uherského království. Dobové prameny pro něj používají označení Horní Uhry – nikoli jako název země, ale jako zeměpisný popis severní části Uher. Podobně, jako bychom dnes mluvili o severu nebo jihu nějakého státu, nikoli o samostatném politickém celku.
Rozhodování o moci se odehrávalo jinde. V královských městech Uher, později ve Vídni. Neexistoval slovenský sněm, slovenské zákony ani slovenská zahraniční politika. Správa území byla pevně začleněna do státní struktury, která neměla se slovenskou identitou nic společného.
Elity bez národní identity
Šlechta a městské elity tehdejší doby neuvažovaly v národních kategoriích. Národ, jak ho chápeme dnes, je produktem až 19. století. V 16. století rozhodovala loajalita ke králi, ke stavu a k říši.
Majitelé hradů a panství byli Uhři, Němci, později habsburská šlechta. Jazyk, kterým mluvili doma, nebyl politickým znakem identity. Neexistovala žádná politická skupina, která by vystupovala jako „Slováci“ ve smyslu samostatného subjektu.
Zlom přinesl rok 1526, kdy Uherské království utrpělo porážku v bitvě u Moháče. Stát se rozpadl a severní části, včetně dnešního Slovenska, přešly pod habsburskou správu. Ani tehdy však nevzniká žádná autonomie. Moc se pouze přesunula ještě dál od místních obyvatel.
Jazyk, který teprve čeká na své místo
Lidé na tomto území samozřejmě mluvili. Mluvili různými slovanskými nářečími, která byla velmi blízká češtině. Vzdělanější vrstvy psaly latinsky, německy nebo maďarsky. Evangelíci často používali češtinu jako jazyk liturgie i vzdělanosti.
To podstatné ale je, že slovenština jako kodifikovaný jazyk tehdy neexistovala. Nebyla jazykem práva, správy ani státních institucí. První pokusy o její ustálení přijdou až o staletí později, v době národního obrození.
V roce 1525 jazyk ještě nenesl stát. A bez jazyka, který by plnil tuto roli, nemohla existovat ani samostatná státnost.
Jiný svět za českými hranicemi
Ve stejném čase, o několik set kilometrů západněji, byla situace odlišná. České země nebyly provincií, ale historickým státem. Země Koruny české zahrnovaly Čechy, Moravu, Slezsko a obě Lužice. Měly vlastní právní systém, vlastní sněmy i dlouhou institucionální kontinuitu.
Český král byl jedním z kurfiřtů Svaté říše římské. České země vystupovaly jako politický subjekt, uzavíraly smlouvy a byly součástí evropského mocenského uspořádání.
Také jazyk zde měl jiné postavení. Čeština byla jazykem kronik, práva i teologie. V druhé polovině 16. století vzniká Bible kralická – dílo, které symbolizuje kulturní vyspělost i stabilitu českého prostředí.
Dvě reality jedné doby
Rozdíl mezi oběma územími nespočívá v hodnotě jejich obyvatel ani kultury. Spočívá v existenci státu.
V roce 1525:
České země existují jako politický celek, a území dnešního Slovenska existuje jako část jiného státu.
To není soud ani výčitka. Je to historický popis skutečnosti.
Když se dějiny pohnou
Teprve rok 1918 přináší zásadní změnu. Vznikem Československa se Slováci poprvé v dějinách ocitají mimo Uhersko a stávají se součástí státu, kde nejsou pouhou provincií. Vzniká prostor pro školství, jazyk i politické zastoupení.
Tím se otevírá nová kapitola. Nezpětně, ale poprvé.
Na závěr
Otázka, kde bylo Slovensko před 500 lety, není útokem na dnešní Slovensko. Je to otázka po historické realitě.
A ta je jednoduchá: bylo územím, ne státem.
Stejně jako je historickým faktem, že české země státem byly.
Minulost nemusí být pohodlná, ale je dobré ji znát takovou, jaká byla.
